|
|
|
|
|
|
|
| Na protilehlých svazích Černé stráně - nad Kouty nad Desnou - byly rovněž velmi zajímavé soustavy drážek a svážnic, které představovaly v našich zemích technický unikát. Svou podstatou šlo o nestabilní zařízení, kde se uplatnila železniční kola s dvojitým okolkem, která dávala pohybu po kolejích přenosné dráhy větší jistotu. Ani u kouteckých tratí nechybí souvislost se jménem Lichtenštejn. Narozdíl od Branné, kde dráhy patřily do panství Hanušovice, spravovaného přímo vládnoucím knížetem, železnice nad Kouty nechal vybudovat princ Rudolf, majitel panství Velké Losiny. |
|
| Až k veřejné železnici tyto dráhy nevedly. Od údolních stanic lesních drážek odvážely dřevo koňské potahy, buď k pilám v Aníně
a Velkých Losinách, nebo k trati - napřed do Petrova nad Desnou a od roku 1904 na rampu v Koutech (stanice, přes blízkost dříve samostatného Anína nese jméno horské obce směrem k Červenohorskému sedlu).
Při jednání o stavbě veřejné železnice připomínal ředitel lichtenštejnského velkostatku možnost prodloužení lesních úzkorozchodek
k rampě stanice Kouty, k tomu ale nakonec nedošlo.
|
|
|
|
|
| Během tří říjnových dnů r. 1897 zasáhla Jeseníky ničivá vichřice, která způsobila obrovské polomy,
kterým padlo za oběť jen v polesí Anín odhadem 80 000 plm dřeva. Pro svoz tak velkého množství dřeva
nechal majitel panství zřídit dočasnou lesní drážku o rozchodu 700 mm. Její výstavba začala na podzim 1898 a další rok na jaře už byla v provozu. |
|
| Lesní železnice se skládala ze dvou odlišných částí. Údolím Hučivé Desné a Ponikého potoka vedla gravitační drážka
a na příkrém svahu Černé stráně na ni navazovala soustava tří svážnic. |
|
| Údolní dráha o délce 3.28 km vycházela z pily v Aníně. Trať o sklonu 5-6 % umožňovala sjezd souprav složených z šesti dvojitých vozíků Dolberg samospádem,
zatímco prázdné vozíky nahoru vytahoval kůň. |
|
|
|
|
| Svážnice pracovaly na podobném principu jako v Josefové, sklon však dosahoval 30 - 70(!) % .
Pro dvouokolková kola byla na krajích výhybny střední kolejnice v místě rozdělení a spojení krátce přerušena žlabem - odlišnou konstrukci měly i běžné výhybky na trati.
K vrchu svážné bylo dřevo z míst kalamitní těžby dopravováno po přísunových drážkách - tzv. etážích - o celkové délce 9,6 km a sklonu kolem 2%, kde se jezdilo pouze s jednotlivými vozy. |
|
|
|
|
| Po ukončení provozu dočasné drážky nad Anínem bylo celé zařízení přeneseno
na jižní svah Černé stráně nad Rejhotice, kde byla postavena soustava čtyř svážnic, tentokrát jako stabilní.
Svážnice vycházely od Bremšberkové boudy na Knížecí cestě (dnes značená jako cyklostezka), měly sklony 23 - 34 %, celkovou délku 1033m a překonávaly převýšení z 680 do 980 m n. m.
Na jednotlivé stupně svážné soustavy se dřevo rovněž dopravovalo po přísunových vrstevnicových drážkách, zde o rozsahu 12,6 km. |
|
|
|
|
první svážnice kouteckých drážek | |
| |
|
| Zpočátku byly drážky využívány velmi intenzívně, ale od krize v 30. letech, kdy těžba dřeva výrazně poklesla, se zprovozňovaly jen příležitostně. Úplné zastavení provozu přinesla až válka, kdy došlo k odchodu zapracovaného personálu
a ze stejného důvodu - při změně místního obyvatelstva - doprava nebyla obnovena ani v poválečném období.
V roce 1949 bylo zařízení demontováno, avšak brzdových bubnů bylo
po nějaký čas využíváno k lanovkové dopravě dřeva. Místa zaniklých svážnic alespoň zůstávají ve stavu, který umožňuje vytvořit si o původním provozu názornou představu. |
|
|
 | |
|
| mapka současného stavu tratí | |
|
| | |
| |
| |
|
